Kdo jsem
Jsem Jarda Jirák a věřím, že společnými silami můžeme opravit rozbitej svět! :-)
Jsem Jarda Jirák a věřím, že společnými silami můžeme opravit rozbitej svět! :-)
Nejdřív ho ale potřebujeme pochopit a prozkoumat ze všech úhlů.
Proto skrze přednášky a rozhovory s inspirujícími osobnostmi odhaluju svět uvnitř
i kolem nás.
Děkuju, že jste na téhle cestě se mnou! :-)
Nejdřív ho ale potřebujeme pochopit a prozkoumat ze všech úhlů.
Proto skrze přednášky a rozhovory s inspirujícími osobnostmi odhaluju svět uvnitř i kolem nás.
Děkuju, že jste na téhle cestě se mnou! :-)
Nejdřív ho ale potřebujeme pochopit a prozkoumat ze všech úhlů.
Proto skrze přednášky a rozhovory s inspirujícími osobnostmi odhaluju svět uvnitř i kolem nás.
Děkuju, že jste na téhle cestě se mnou! :-)
Můj příběh
Všechno začalo v předvečer nejhoršího dne mého života.
Blížila se půlnoc a já pařil na počítači hru, která spolkla celý můj večer. Táta si zrovna šel lehnout. Chvíli mě tiše pozoroval a pak se zeptal, co to dělám.
„To je taková hra,“ řekl jsem typickým tónem mladistvého, který nemá čas něco vysvětlovat, protože by mu na monitoru uteklo něco hrozně důležitého.
Dost pitomá poslední věta, kterou kdy člověk může říct svému tátovi.
Druhý den ráno se táta ve sklepě oběsil na vlastní šále.
Bylo mi tehdy 17 a každý den jsem se budil se dvěma pocity: touhou a strachem.
Touhou najít svoji hodnotu, dát svému životu smysl. Tajně jsem věřil, že mám v sobě něco cenného, jedinečného, co můžu světu předat jenom já. Doufal jsem, že jednoho dne si toho svět všimne a já tak získám důvod mít se rád.
Strachem, že jsem vadnej kus. Člověk na vyhození. Bál jsem se, že to v nestřeženém okamžiku zjistí i moji kamarádi, příbuzní, rodiče. Pokaždé, když se ozvala touha něco udělat, přišla s ní i hrůza, že by se mi tahle představa potvrdila.
Po tátově smrti jsem se rozhodl, že jsem svůj smysl našel. Že můj život dopadne jinak. Že moje děti nebudou muset doufat, že táta přijde z práce dřív, než půjdou spát, a nepůjde do práce dřív, než se stihnou vzbudit. Měl jsem dokonalý plán.
Nadělat obrovský ranec peněz dřív, než založím rodinu.
Tak se kluk, který 30 minut pochodoval před obchodem, než sebral odvahu jít dovnitř koupit deset housek, ocitl ve světě, který ho měl zaručeně spasit. Světě finančního poradenství, multilevelů a lidí, kteří ve větě používali slovo „byznys“ častěji než předložky.
Trávil jsem den za dnem v obleku, který k uzoufání nesnáším, a vysvětloval lidem výhody produktů, které nepotřebovali. Poté, co jsem celé rodině a kamarádům uzavřel životní pojištění, na kterém ještě dlouho prodělávali, se moje obchodní výsledky změnily ve špatný vtip.
Ale já se nevzdával! Začal jsem zuřivě investovat do zaručených strojů na miliony!
Byly to peníze, které mi naspořil táta. Peníze, kvůli kterým se v podstatě upracoval k smrti.
A já o ně přišel.
Abych si nemusel přiznat pravdu, utekl jsem na opačný konec houpačky a hledal svoji spásu v duchovnu. Začal se posmívat lidem, co si z peněz udělali modlu. Já už jsem někde jinde, já nekloužu po povrchu!
Chodil jsem po žhavém uhlí. Skoro se vymeditoval z podoby. Téměř na jakoukoli situaci jsem reagoval slovy „Nech to plynout a vesmír se o to postará…“ Asi pár takových lidí taky znáte.
Pak mě opustila přítelkyně.
Zřejmě ji naštvalo, že se vesmír dostatečně rychle nepostaral o opravu nesplachujícího záchodu (mě teda taky, byť dnes tuším, že má vesmír trochu jiné věci na práci). Řekla mi, že jsem koule na noze, která ji akorát táhne k zemi.
Teď už jsem neměl kam utíkat.
Byl jsem sám. Vyzkoušel jsem dvě nejoblíbenější cesty ke štěstí, jaké lidstvo zná, a neuspěl ani na jedné.
Selhal jsem.
Ten den se mi přibouchla spousta dveří, o kterých jsem si myslel, že by mohly vést do ráje.
Ale pootevřela se drobná zrezivělá vrátka, za kterými jsem našel odvahu položit si jednoduchou otázku:
„Co bych vlastně chtěl já?“
Jestli jsem se někdy na něco těšil jako malej Jarda, byly to okamžiky, kdy jsem se mohl dozvědět něco nového. Všude jsem s sebou tahal Dětskou ilustrovanou encyklopedii (a že se při pěti dílech pronesla). V zoo jsem byl k vidění častěji než některá zvířata. Rozmontoval jsem všechno, co přede mnou nestačili schovat.
S postupem let jsem se ale dozvěděl, že být malý objevitel není cool. Mezi spolužáky bylo populární vzdělání spíš okázale vzdorovat než si dobrovolně nabíhat na vidle, vole. A ani moji blízcí, u kterých jsem nejvíc doufal v útočiště pochopení, se za moje nadšení nepostavili. A protože jsem nedokázal najít odvahu být jiný, zavřel jsem svoje touhy do šuplíku s tím, že jednoho dne…
A roky plynuly.
Co bych vlastně chtěl já?
Ta jednoduchá otázka najednou všechno změnila. Jako bych si chtěl vynahradit léta, která jsem ztratil, zakousl jsem se do své oprášené vášně s novou vervou. Najednou jsem nechodil spát s myšlenkami na to, co všechno musím druhý den přetrpět – nemohl jsem se dočkat rána! Do čeho se zítra pustím? Co objevím?
Aniž bych to původně zamýšlel, s poznáváním světa a jeho souvislostí jsem poznával hlavně sám sebe. Hluboké rány na mojí duši se začínaly hojit. Uvědomil jsem si, že zjišťovat, co ve mně vězí, nemusí být spjaté s panikou. Dokázal jsem se pouštět i do věcí, ze kterých bych si dřív cvrnknul do trenek, možná i vícenásobně.
Až tehdy mi to konečně docvaklo.
Pochopil jsem, že zažít selhání neznamená selháním být.
Od té doby nedokážu vyhnat z hlavy jednu šílenou myšlenku. Co kdyby v sobě stejnou sílu našli i jiní lidé? Lidé, kteří toho měli tolik před sebou, než je život a jejich okolí donutili vršit jeden kompromis za druhým? Co by tihle lidé mohli dokázat?
Co by mohlo dokázat lidstvo?
Neurazitelného jsem založil proto, že bych si býval přál mít ho po boku ve svých temných dnech. Bezpečné místo, kde můžu sám sobě dovolit všechno, i se slabostmi, chybami, pochybnostmi a strachy. Zkrátka taková horká vana s pěnou pro duši. :-)
Netrvalo dlouho a začali se objevovat lidé, kteří jako by takové místo už dlouho hledali. Lidé jako já. Díky nim (Tobě! :-)) a hostům, v jejichž přítomnosti dávala smysl každá strávená minuta, se možná vůbec poprvé vytratil neuchopitelný pocit osamění a smutku, který mě provázel téměř všude.
Možná vůbec poprvé v životě jsem si připadal úplně normální.
Obklopený neurazitelným společenstvem jsem pocítil ohromnou chuť pouštět se do dalších dobrodružství. K přednáškám postupně přibyly rozhovory a podcasty, dokonce jsem našel odvahu – a že jí bylo potřeba hodně — vystrčit nejdřív svoji tvář a pak i myšlenky před kameru.
Pevně věřím, že opravou svých malých osobních světů můžeme společně opravit i ten velký modrozelený. Jen potřebujeme trochu ukázat směr a nebýt na té cestě sami.
Pro tuhle myšlenku jsem skočil do temnoty, ve které možná žijí draci. Opustil jsem zaměstnání i jistotu pravidelného příjmu, abych se téhle myšlence mohl věnovat tak, jak si zaslouží.
Vím, že část mých blízkých to nikdy nepochopí a bude si chystat procítěné „My ti to říkali!“ pro případ, že by se Neurazitelnému nedařilo. Ale nebudu muset po zbytek života přemýšlet, jaké by to asi bývalo bylo, kdybych byl býval… Nebudu muset vysvětlovat svým dětem, že jsem mohl změnit svět, ale dal jsem přednost stravenkám.
Možná jsem vadnej kus, ale tuhle podobu vadnosti jsem ochoten přijmout. :-)
Pokud s vámi můj příběh a vize souzní, podpořte mé úsilí jednou měsíčně částkou nižší než cena dobrého oběda. Jen díky příspěvkům od vás a dalších lidí na stejné vlně bude moci Neurazitelný žít dál. Klikněte zde.
Děkuju, že stejně jako já věříte v to, co je opravdové.
Dnes vím, že i můj táta jen hledal důvod mít se rád. Bohužel i jeho strach křičel naléhavěji než jeho touha. Nemůžu vrátit čas, ale můžu uctít tátův odkaz tím, že jiné příběhy budou mít šťastnější konec.
Že i když je svět rozbitej, možná to půjde opravit.
Váš Jarda :-)
